Razantní nástup do úvodní „Tell Us, Parasites“, jenž ve druhé části krátké skladby přechází v dramatickou sekvenci, dává jasně na srozuměnou, že INEVITABLE END hodlají pokračovat přesně tam, kde před dvěma lety na svém debutovém albu skončili. Ba co víc, jasně tak deklarují snahu překročit svůj stín a definitivně se etablovat v řadách zkušených, avšak stále ještě mladých a nadějných kapel, od kterých se dají očekávat veliké věci.

Letošní album „The Oculus“ nepřináší zase tolik změn, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tedy alespoň to základní se nemění. Švédové zůstávají věrni zvuku, stanoveném jejich ostrou prvotinou, a zatímco ta si vyžadovala „špinavou“ práci v podobě rázného uvedení na scénu, nyní se otevírá prostor pro jemné a důkladné zušlechťování hrubé stavby. Tedy tak to vidí alespoň kapela samotná, která má prozatím naprosto jasno v tom, co chce hrát a očividně i jak to provádět.

Co to znamená v praxi? V podstatě nic jiného, než že vás skandinávská čtveřice opět zahrne rychlopalbou zběsilých kytarových eskapád a rytmické nepolapitelnosti. Už to tak vypadá, že její letošní nahrávka v tomto směru vykazuje ještě větší příklon k agresivitě a nespoutanosti. Přinejmenším její úvod je vskutku příkladnou demonstrací současných tahů v agresivní metalové muzice. INEVITABLE END se zajímavým způsobem daří spájet deathmetalovou obhroublost s mathmetalovým šílenstvím, avšak druhá jmenovaná složka začíná výrazněji dominovat.

Nahrávka tak jako celek získává velmi těžkou a neurotickou atmosféru, kterou tak zdárně stimulují mnohé „pošahané“ kytarové riffy. I když na povrchu je „The Oculus“ vcelku standardním současným tvrděkovovým počinem, podrobnější zkoumání poodhalí nejednu zajímavou a neotřelou nuanci od běžného žánrového standardu. Můžeme za ni považovat i jemné, avšak dostatečně výrazné použití piána v „Zen“. Jednoduchý motiv spočívající prakticky pouze v ježdění prsty po klapkách ještě více bičuje náladu chaotické a zdivočelé skladby.

Najde se více než málo momentů, ve kterých vám Švédové připomenou starší THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Svým způsobem by se to dalo i považovat za menší úroveň osobitosti, ale na druhou stranu mě osobně skupina dokáže přesvědčit o tom, že si žánr proslavený těmito Američany dokáže uchopit po svém. Respektive má k tomu dostatek předpokladů i schopností. INEVITABLE END totiž do své hudby dokážou vkomponovat pro švédské kapely typický a nezaměnitelný feeling.

Styly jako crust anebo d-beat mají prostě tito chlapíci pod kůží a ani se tím neváhají pochlubit. Postupně už jen málokoho překvapí, že původně krkolomně pojatá kompozice sklouzne do přímočarého crustového běsnění či pogo rytmu anebo že v samotném závěru zazní i zvráceně bluesové riffování („Of Sublime Dimensions“).

Přestože moje výsledné hodnocení „The Oculus“ je o půlbodík menší, než v případě „The Severed Inception“, neznamená to žádný kvalitativní sesun. Spíše mě z čistě subjektivního pohledu nevycválaná prvotina kapely zasáhla o ten pověstný chloupek více. Nic to však nemění na faktu, že čtveřice potvrzuje naděje do ní vkládané a upevňuje svoji pozici. Velmi dobrá práce!